Život se na mě usmívá

Trápím se. Už několik dní. Moje mysl má nade mnou moc a mě se to nelíbí. Jsem neskutečně roztěkaná. Nevydržím plnou pozorností u ničeho. Nedokážu jíst, aniž bych si nemusela prohlížet zprávy na internetu. Nedokážu si číst, aniž bych nepřemýšlela nad tím, jestli si nepřečtu spíš něco jiného. Nakonec neudělám nic pořádně, a tak jsem na sebe ještě naštvaná, že jsem ztratila čas přemýšlením bez výsledku. Nedokážu se soustředit vůbec na nic a mé zoufalství se stále prohlubuje. Myšlenky mě bombardují ze všech stran. Jedna skáče přes druhou a já mám úplně plnou hlavu … čeho? Všeho a vlastně ničeho. Naprostý chaos.

Stop! Tohle musím zastavit, už to začíná být neúnosné. Chci zpátky získat kontrolu sama nad sebou. A tak si naplánuji cestu do lesa s tím, že si tam najdu klidné místo pro koncentraci, která mi pomůže ztišit a zkrotit svou mysl. Beru si s sebou mala náhrdelník, který jsem si pořídila už před několika týdny, ale stále nejsem schopná ho pravidelně používat. Koncentrace je fakt dřina.

Mala náhrdelník je meditační pomůcka, která se používá k počítání manter nebo k dýchání. Pomáhá nám koncentrovat se, uklidňovat mysl a spojit se s tím, co je v nás. Jedná se o náhrdelník ze 108 korálků a 1 guru korálku. Korálky mohou být vyrobené z různých minerálů, santalového dřeva, z ořechů atd. Podle použitého materiálu pak mala povzbuzuje určitou oblast.

Odhodlaná, že les mi nabídne to, co potřebuji, vycházím z pohodlí svého domova.

Šplhám do opravdu příkrého kopce. Je dusno, žádná zeleň, podkluzuji na suchém listí. Pálí mě stehna a já jsem vzteklá, co jsem si to vymyslela. Je mi nepříjemně. Vyšplhám do poloviny a zastavuji se, abych si odpočinula, popadla dech a hlavně abych se trochu sebrala. Co se to se mnou děje?! Kdy jsem se zase takto vzdálila sama od sebe? Musím se hodit do klidu. Jediné z čeho mám v tu chvíli radost je, že si svou absurdní vzteklost uvědomuji. Trochu se mi tím ulevuje. Vím, o co jde a právě teď se s tím chystám pracovat.

Jdu dál po cestě, která přirozeně vybízí k následování. Rovina, úleva. Chvíli jdu a následuji cestu. Ale pak mi dojde, že tohle nechci. Táhne mě to jinam. Cítím, že to, co hledám, není tímto směrem. Táhne mě to dál nahoru do kopce. Chci na úplný vrchol. Chci víc. Samozřejmě zase přemýšlím: moje já jde stále vpřed, druhé JÁ říká: ,,Otoč se a šplhej dál, to teď potřebuješ.“ Ach, dávám si rozkaz a poslouchám svůj vnitřní hlas. Vidím místo, kde zem se dotýká nebe a začínám se škrábat do dalšího kopce, teď už o něco klidnější a více naladěná na přírodu.

Oblak neví, proč se pohybuje právě takovým směrem a takovou rychlostí. Cítí impuls … toto je místo, kam popluji nyní. Ale obloha zná příčiny a vzorce pohybu všech mraků a ty je budeš znát také, když se pozvedneš dostatečně vysoko, abys viděl za obzory.

Iluze – Richard Bach

Cesta na vrchol

Suché listí mi padá do bot, ale víc mě zajímají pavoučci, kteří skáčou z listu na list, v rytmu kdy já šlápnu a oni poskočí. Pavouky nemám ráda, a tak mi naskakuje husí kůže, obličej se mi křiví zhnusením a projede mnou vlna strachu, že na mě nějaký pavouk skočí. V hlavě si ihned představuji mou reakci, kdyby se to opravdu stalo, a musím se tomu zasmát. Pak zjišťuji, že pavoučci jsou naprosto všude a já se jim nedokážu vyhnout. A stejně, oni přede mnou spíše utíkají. Uvědomuji si, že já jsem tu na návštěvě a tak nechávám svůj strach z pavouků stranou a nakonec se ještě obávám, abych nějakého nezašlápla :-D.

Začínám vnímat život kolem mě.

Všímám si mušek, které kolem mě létají. Ptáčků, které vzlétají, když je vyruší šum listí. Všímám si rozpadlé bukvice na zemi. Chci ji zvednout a prohlédnout si ji, ale nemůžu. Je zakořeněná. A já jsem udivená nad sílou přírody. Jak si žije sama ve svém rytmu. Volně a přirozeně. Obdivuji ji, jak si vždy poradí a přizpůsobí se. Neplánuje, věří a žije. V tu chvíli si říkám, že bych to taky chtěla umět. Zakořenit, vytvořit si pevné základy sama v sobě. Odevzdat se plynutí života a důvěřovat mu, že se o mě postará. Přemýšlím o kořenové neboli základní čakře, která s tím vším souvisí, a že mě s ní čeká ještě spousta práce.

Najednou přede mnou utíkají dvě srnky a můj údiv nebere konce … tolik života na tak malém prostoru. Jdu dál a najednou vidím třetí srnku, která je sice ostražitá, ale zvědavá, a tak zůstává stát. Já jsem zvědavá úplně stejně, a tak se taky zastavím. Pak se pohnu a ona popoběhne. Zastaví se a prohlíží si mě. Já si prohlížím ji a znovu se cítím jako návštěvník. Lesa i téhle planety. Užívám si, jak se vzájemně vnímáme a poznáváme se. Ve vzduchu se vznáší přátelský pocit. Cítím, že někde hluboko je srnka mojí kamarádkou a já zase její, cítím spojení. Nakonec se však míjíme. Ještě je brzy na to, abychom se k sobě dostaly blíž.

Vyšplhám se úplně nahoru a nacházím další cestu, která se vine po horizontu kopce. Míjím rozrytou zeminu a cítím respekt, že tu někde poblíž mohou být divoká prasata. A pak konečně vidím své místo, svůj vršek, kde dnes zakotvím.

Jsem vysoko nad životem tam dole.

Sedím na kopečku, na malé pláni uprostřed lesa. Kolem mě je jen spousta stromů, za kterými prosvítá obloha. Existuji jen já v přirozeném bytí. V prstech mnu korálky maly a vnímám svůj dech, vůni lesa a zvuk přírody. Rytmický zpěv ptáků. Harmonizuji svou první čakru. Uklidním se a začínám vyslovovat své přání zas a znova. Vysílám myšlenku s každým korálkem.

Přiznám se, že v polovině si dávám pauzu, protože 108 korálků naráz ještě nezvládnu.

Na chvíli otevírám oči, ale jde to těžce. Cítím se jinak. Jako bych se dívala na svět kolem sebe jen mýma očima, které pozbyly schopnosti přenášet vnější vjemy dovnitř. Vnímám, že uvnitř jsem stále v jakémsi transu, v koncentraci. Cítím naprostý klid a ticho.

Vedle sebe zahlédnu housenku, jak se pomalu a klidně sune vpřed. Hlavou mi probíhá vzpomínka na knihu, která přirovnává proces zrodu motýla: housenka – kukla – motýl, k procesu růstu a vývoji lidské duše, jejíž symbolem je právě motýl. Koukám na malou chlupatou housenku a představuji si, jak se změní v motýla. Jak projde stádiem kukly, ve kterém probíhají ty obdivuhodné změny, které na oko nejdou vidět. Je to tak náročná práce, že tvor není schopen žádné jiné činnosti a musí přebývat v ochranné schránce. Housenka umře a narodí se krásný létající motýl.

Zrození znamená smrt života, tak jak jsme ho znali, a smrt je zrozením života, který máme teprve žít.

Těhotná panna – Marion Woodmanová

Zavírám oči a pokračuji v koncentraci, dokončuji své vysílání myšlenky, mého přání. Když se dostanu ke guru korálku, sevřu malu v obou dlaních před srdcem a děkuji vesmíru. Jsem vděčná za to, že tu mohu být a existovat. Pomalu otevírám oči a dávám čas tomu, aby vše ještě plynule doběhlo. Nechávám působit energii a soustředím se na dech. Dýchám do plných plic a vnímám, jak se naplňují čerstvým vzduchem z lesa.

Přišla odpověď, kterou jsem nečekala.

Pak se otáčím a s úmyslem, že si vypíšu všechny pocity, které ke mně přicházejí, si z batohu vyndávám papír a tužku. Sotva začnu psát, na papír dopadají první dešťové kapky. Ach ne, začíná pršet? Znamená to, že moje přání je smazáno? Říká mi snad vesmír, že tohle není správný směr? Uklízím si své věci, ale nechci odejít. Můj ,,rituál“ ještě není dokončený. Říkám si, že jsem součástí přírody, a tak není před čím utíkat. Déšť mě nevyžene.  Jsem připravená zmoknout, a tak sedím a čekám, co se z toho vyklube.

Najednou mé místo osvítí sluníčko a kapky houstnou, padají víc, ale já jsem si v tu chvíli jistá, že nepřichází žádná smršť. Je to jen jarní deštík. Podívám se na nebe a sice vidím tmavý mrak, ale zároveň, přesně v místě kde se rozcházejí koruny stromů, přímo na mě svítí sluníčko. Ohřívá mou tvář a ohřívá mé srdce. Kapky dál jemně a svěže padají. Vše trvá jen pár minut a pak vše ustává.

Pak vyšlého slunce zář mou kuklu políbila –

A já vstala – a žila

Emily Dickinson

Co se to právě stalo? Je to reakce na mé přání?

Slunce mi přineslo teplo, energii a pozitivní vibrace. S deštěm přišlo oživení, čerstvý a čistý vzduch, pročištění.

Život.

Opět se skloním k batohu, plná všemožných pocitů a emocí z právě prožitého, a vyndávám papír. Uff, kde začít? Zamyšleně si podpírám bradu, koukám před sebe a vnímám všechno, co se ve mně právě odehrává. Čekám na impuls, který mě přitáhne k papíru a najednou před sebou vidím smajlíka ve kmeni.

Život se na mě usmívá. Vesmír komunikuje. A já s radostí začínám psát.

S úsměvem a láskou v srdci,

Em