Němá jak panenka
s ústy zašitými.
Uvězněná strachem,
přemožena stíny.
Křehká panenka,
silnou ženu v sobě vězní.
Líbezná panenka,
úsměv má vítězný.
Pod tvrdou krustou ochrany,
zárodek květiny čeká.
Pod temnou slupkou obrany,
světlo na skulinku čeká.
Zvenku němá klidná dívka,
v níž však ohňostroj se odehrává.
Chová se jako stydlivka,
uvnitř však symfonie se rozehrává.
V sama sobě uvězněná,
svázaná svými strachy.
Nedůvěra v sebe sama,
všechno zvoní v ní na poplachy.
Cítí tíhu na hrudi
a krk jako by ji někdo svíral.
Nemůže ani hlásku vypudit,
ten němý pocit jako by ji sžíral.
Němá panenka všechno v sobě střádá.
Všechno se v ní hromadí
a přitom tolik strádá.
Cosi v ní už dávno odkvetlo
a teď to pěkně hnije.
Jako by to všechno už přeteklo,
teď temně to žije.
Chce křičet.
Vykřičet tu tíhu a bahno hluboko zanesené.
Rozdrásat si hruď a vynést vše nepotřebné.
Avšak němá panenka se brání,
svou zranitelnost si zdatně chrání.
Nemá hlas a nemá sílu,
ale tolik touží žít v míru.
.
.
.
---
Kdo dal život té panence, co Tě zadupává?
---
.
.
.
TY!
.
.
.
Uvnitř se všechno rozeznívá.
Proč ta slabost tak pomalu odeznívá?
EMA
emingemi
