Stop! Tohle musím zastavit, už to začíná být neúnosné. Chci zpátky získat kontrolu sama nad sebou. A tak si naplánuji cestu do lesa s tím, že si tam najdu klidné místo pro koncentraci, která mi pomůže ztišit a zkrotit svou mysl. Beru si s sebou mala náhrdelník, který jsem si pořídila už před několika týdny, ale stále nejsem schopná ho pravidelně používat. Koncentrace je fakt dřina.

Mala náhrdelník je meditační pomůcka, která se používá k počítání manter nebo k dýchání. Pomáhá nám koncentrovat se, uklidňovat mysl a spojit se s tím, co je v nás. Jedná se o náhrdelník ze 108 korálků a 1 guru korálku. Korálky mohou být vyrobené z různých minerálů, santalového dřeva, z ořechů atd. Podle použitého materiálu pak mala povzbuzuje určitou oblast.

Odhodlaná, že les mi nabídne to, co potřebuji, vycházím z pohodlí svého domova.

Šplhám do opravdu příkrého kopce. Je dusno, žádná zeleň, podkluzuji na suchém listí. Pálí mě stehna a já jsem vzteklá, co jsem si to vymyslela. Je mi nepříjemně. Vyšplhám do poloviny a zastavuji se, abych si odpočinula, popadla dech a hlavně abych se trochu sebrala. Co se to se mnou děje?! Kdy jsem se zase takto vzdálila sama od sebe? Musím se hodit do klidu. Jediné z čeho mám v tu chvíli radost je, že si svou absurdní vzteklost uvědomuji. Trochu se mi tím ulevuje. Vím, o co jde a právě teď se s tím chystám pracovat.

Jdu dál po cestě, která přirozeně vybízí k následování. Rovina, úleva. Chvíli jdu a následuji cestu. Ale pak mi dojde, že tohle nechci. Táhne mě to jinam. Cítím, že to, co hledám, není tímto směrem. Táhne mě to dál nahoru do kopce. Chci na úplný vrchol. Chci víc. Samozřejmě zase přemýšlím: moje já jde stále vpřed, druhé JÁ říká: ,,Otoč se a šplhej dál, to teď potřebuješ.“ Ach, dávám si rozkaz a poslouchám svůj vnitřní hlas. Vidím místo, kde zem se dotýká nebe a začínám se škrábat do dalšího kopce, teď už o něco klidnější a více naladěná na přírodu.

Oblak neví, proč se pohybuje právě takovým směrem a takovou rychlostí. Cítí impuls … toto je místo, kam popluji nyní. Ale obloha zná příčiny a vzorce pohybu všech mraků a ty je budeš znát také, když se pozvedneš dostatečně vysoko, abys viděl za obzory.

Iluze – Richard Bach

Cesta na vrchol

Suché listí mi padá do bot, ale víc mě zajímají pavoučci, kteří skáčou z listu na list, v rytmu kdy já šlápnu a oni poskočí. Pavouky nemám ráda, a tak mi naskakuje husí kůže, obličej se mi křiví zhnusením a projede mnou vlna strachu, že na mě nějaký pavouk skočí. V hlavě si ihned představuji mou reakci, kdyby se to opravdu stalo, a musím se tomu zasmát. Pak zjišťuji, že pavoučci jsou naprosto všude a já se jim nedokážu vyhnout. A stejně, oni přede mnou spíše utíkají. Uvědomuji si, že já jsem tu na návštěvě a tak nechávám svůj strach z pavouků stranou a nakonec se ještě obávám, abych nějakého nezašlápla :-D.

Začínám vnímat život kolem mě.

Všímám si mušek, které kolem mě létají. Ptáčků, které vzlétají, když je vyruší šum listí. Všímám si rozpadlé bukvice na zemi. Chci ji zvednout a prohlédnout si ji, ale nemůžu. Je zakořeněná. A já jsem udivená nad sílou přírody. Jak si žije sama ve svém rytmu. Volně a přirozeně. Obdivuji ji, jak si vždy poradí a přizpůsobí se. Neplánuje, věří a žije. V tu chvíli si říkám, že bych to taky chtěla umět. Zakořenit, vytvořit si pevné základy sama v sobě. Odevzdat se plynutí života a důvěřovat mu, že se o mě postará. Přemýšlím o kořenové neboli základní čakře, která s tím vším souvisí, a že mě s ní čeká ještě spousta práce.

Najednou přede mnou utíkají dvě srnky a můj údiv nebere konce … tolik života na tak malém prostoru. Jdu dál a najednou vidím třetí srnku, která je sice ostražitá, ale zvědavá, a tak zůstává stát. Já jsem zvědavá úplně stejně, a tak se taky zastavím. Pak se pohnu a ona popoběhne. Zastaví se a prohlíží si mě. Já si prohlížím ji a znovu se cítím jako návštěvník. Lesa i téhle planety. Užívám si, jak se vzájemně vnímáme a poznáváme se. Ve vzduchu se vznáší přátelský pocit. Cítím, že někde hluboko je srnka mojí kamarádkou a já zase její, cítím spojení. Nakonec se však míjíme. Ještě je brzy na to, abychom se k sobě dostaly blíž.

Vyšplhám se úplně nahoru a nacházím další cestu, která se vine po horizontu kopce. Míjím rozrytou zeminu a cítím respekt, že tu někde poblíž mohou být divoká prasata. A pak konečně vidím své místo, svůj vršek, kde dnes zakotvím.

Jsem vysoko nad životem tam dole.

Sedím na kopečku, na malé pláni uprostřed lesa. Kolem mě je jen spousta stromů, za kterými prosvítá obloha. Existuji jen já v přirozeném bytí. V prstech mnu korálky maly a vnímám svůj dech, vůni lesa a zvuk přírody. Rytmický zpěv ptáků. Harmonizuji svou první čakru. Uklidním se a začínám vyslovovat své přání zas a znova. Vysílám myšlenku s každým korálkem.

Přiznám se, že v polovině si dávám pauzu, protože 108 korálků naráz ještě nezvládnu.

Na chvíli otevírám oči, ale jde to těžce. Cítím se jinak. Jako bych se dívala na svět kolem sebe jen mýma očima, které pozbyly schopnosti přenášet vnější vjemy dovnitř. Vnímám, že uvnitř jsem stále v jakémsi transu, v koncentraci. Cítím naprostý klid a ticho.

Vedle sebe zahlédnu housenku, jak se pomalu a klidně sune vpřed. Hlavou mi probíhá vzpomínka na knihu, která přirovnává proces zrodu motýla: housenka – kukla – motýl, k procesu růstu a vývoji lidské duše, jejíž symbolem je právě motýl. Koukám na malou chlupatou housenku a představuji si, jak se změní v motýla. Jak projde stádiem kukly, ve kterém probíhají ty obdivuhodné změny, které na oko nejdou vidět. Je to tak náročná práce, že tvor není schopen žádné jiné činnosti a musí přebývat v ochranné schránce. Housenka umře a narodí se krásný létající motýl.

Zrození znamená smrt života, tak jak jsme ho znali, a smrt je zrozením života, který máme teprve žít.

Těhotná panna – Marion Woodmanová

Zavírám oči a pokračuji v koncentraci, dokončuji své vysílání myšlenky, mého přání. Když se dostanu ke guru korálku, sevřu malu v obou dlaních před srdcem a děkuji vesmíru. Jsem vděčná za to, že tu mohu být a existovat. Pomalu otevírám oči a dávám čas tomu, aby vše ještě plynule doběhlo. Nechávám působit energii a soustředím se na dech. Dýchám do plných plic a vnímám, jak se naplňují čerstvým vzduchem z lesa.

Přišla odpověď, kterou jsem nečekala.

Pak se otáčím a s úmyslem, že si vypíšu všechny pocity, které ke mně přicházejí, si z batohu vyndávám papír a tužku. Sotva začnu psát, na papír dopadají první dešťové kapky. Ach ne, začíná pršet? Znamená to, že moje přání je smazáno? Říká mi snad vesmír, že tohle není správný směr? Uklízím si své věci, ale nechci odejít. Můj ,,rituál“ ještě není dokončený. Říkám si, že jsem součástí přírody, a tak není před čím utíkat. Déšť mě nevyžene.  Jsem připravená zmoknout, a tak sedím a čekám, co se z toho vyklube.

Najednou mé místo osvítí sluníčko a kapky houstnou, padají víc, ale já jsem si v tu chvíli jistá, že nepřichází žádná smršť. Je to jen jarní deštík. Podívám se na nebe a sice vidím tmavý mrak, ale zároveň, přesně v místě kde se rozcházejí koruny stromů, přímo na mě svítí sluníčko. Ohřívá mou tvář a ohřívá mé srdce. Kapky dál jemně a svěže padají. Vše trvá jen pár minut a pak vše ustává.

Pak vyšlého slunce zář mou kuklu políbila –

A já vstala – a žila

Emily Dickinson

Co se to právě stalo? Je to reakce na mé přání?

Slunce mi přineslo teplo, energii a pozitivní vibrace. S deštěm přišlo oživení, čerstvý a čistý vzduch, pročištění.

Život.

Opět se skloním k batohu, plná všemožných pocitů a emocí z právě prožitého, a vyndávám papír. Uff, kde začít? Zamyšleně si podpírám bradu, koukám před sebe a vnímám všechno, co se ve mně právě odehrává. Čekám na impuls, který mě přitáhne k papíru a najednou před sebou vidím smajlíka ve kmeni.

Život se na mě usmívá. Vesmír komunikuje. A já s radostí začínám psát.

S úsměvem a láskou v srdci,

Em

Článek Život se na mě usmívá se nejdříve objevil na Ema Horká.

Dnes doma zavřená
a zítra taky.
Doma uvězněná,
a ty taky.

Příkazy, zákazy na nás prší.
Jako počasí nevyzpytatelné,
co pořád se řeší.

Jsem uvězněná,
sotva se mohu hýbat.
Cítím se umlčená,
ale chtěla bych zpívat.

Chci žít, tančit a smát se.
Radovat se a setkávat se.

Je to má druhá básnička související s aktuálním společenským děním (rok 2021). Napsala jsem ji poté, co jsem jela do Prahy vyjádřit svůj názor a poslechnout si názory jiných. To nám však nebylo umožněno. A já jsem se cítila zrazená, umlčená a bez hlasu.

Jistě vám dojde o čem mluvím. Úmyslně nepoužívám slova, která jsou dnes slyšet naprosto všude.

Maminka mi na tuto básničku napsala:

Otevři si okno a zpívej, otevři dveře a tanči, otevři své vlastní vězení a vysvoboď se.

Musím přiznat, že mě taková odpověď celkem zaskočila.

Vím, že tu opravdovou svobodu musím najít hlavně uvnitř sebe samé. Vím, že vnitřní svoboda je mnohem důležitější než ta svoboda vnější. Kdo by si pomyslel, že není svoboda jako svoboda, že?

,,Ale proč mi to teď vůbec nejde? Proč se teď cítím tak svázaná?“ ptala jsem se sama sebe, když jsem si přečetla maminčinu odpověď. Na začátku celé téhle šílenosti (jaro 2020) všichni ocenili zpomalení a uzavření se do sebe. Každý měl možnost potkat se sám se sebou a rozvíjet se na úplně jiné úrovni než do té doby.

Vnitřní svoboda … je závislá na svobodě vnější?

Teď je ovšem situace úplně jiná. Silně vnímám ponurou společenskou atmosféru. Kde jsou hřejivé úsměvy lidí a vzájemné pohledy do očí? … Jak se starat o svou vnitřní svobodu, když je ta naše vnější tak moc utlačená? Vždyť jsou v podstatě omezené naše základní lidské potřeby. Když se omezí svoboda v takovém měřítku a na tak dlouho, zlomí se i svoboda uvnitř nás samých. No ne? Alespoň já jsem to tak cítila a do jisté míry to stále tak cítím.

Přemýšlela jsem, nechala jsem svému uvažování na toto téma čas a postupně jsem cítila, jak se uvolňuji. Jak ze mě odchází napětí a úzkost, které jsem kvůli chaosu kolem sebe cítila.

Začala jsem přemýšlet o tom, jaký mám k celé této věci postoj a přístup. Na povrch vyplaval stres, strach a úzkost. Pocity, které se ve mně dlouho dobu kupily a já to nevěděla. Občas jsem nějaký takový pocit zaznamenala, ale rychle jsem to přešla. Potlačila ho nebo ho ignorovala nebo jsem se snažila být falešně pozitivní. Tlak narůstal a narůstal a jednoho dne to samozřejmě vybouchlo a celou mě to dost semlelo (a proto jsem taky pak jela do té Prahy a začala se o všechno kolem zajímat a možná právě, že až moc).

Nejhorší je, když se člověk nevnímá a žije nevědomě. Uvnitř to vře, a když to vyjde na povrch (a vždycky vyjde) následky jsou pak šokující a bolestivé. Znovu jsem si uvědomila jaké to je, když člověk není sám k sobě upřímný, když je k sobě nevšímavý. Jak si vlastně neváží sám sebe a neumí se sebou pracovat. Ach, ta síla uvědomění!

Věděla jsem, že když nenajdu svobodu uvnitř sebe samé, zničí mě to. A tak jsem se svojí vnitřní svobodou (a vlastně i sama se sebou) znovu spojila a každý den o ní pečuji:

• Po mé cestě do Prahy jsem pochopila, že s aktuální situací nic moc nezmůžu. Ale hodně se mi ulevilo, že jsem to zkusila a něco pro to udělala. Mise splněna. A pak nastal čas dívat se na situaci jinak. Připomínám si, že stabilitu, svobodu a bezpečí si musím pěstovat v mém nitru. I kdyby se celý svět zbořil, můj vnitřní posvátný chrám zůstane stát – to totiž můžu přímo ovlivnit. Za to jsem zodpovědná jenom já a nikdo jiný.
• Získala jsem lepší pocit, sílu a sebedůvěru tím, že jsem začala přemýšlet sama za sebe a vytvořila si svůj názor. Nenechávám se příliš unášet názory jiných, avšak má mysl zůstává otevřená.
• Omezuji přehnané sledování informací a k informacím přistupuji kriticky… pustila jsem si tak k sobě svoji vnitřní sílu, kterou ušlapávalo obrovské množství negativních zpráv ze světa a moje přehnané představy.
• Hledám si v každém dni nějaké radosti. Je to mnohem těžší než na začátku před rokem, ale o to víc důležitější. Hodně mi pomáhají pravidelné ranní nebo večerní rituály, které jsem si nastavila a vždy se na ně těším.
• Věta z jedné knihy, která mi pomohla přijmout aktuální dění ve světě a posílit mou víru v život a ve vesmír: Neměli bychom cokoliv odmítat nebo odsuzovat, neboť jen tak se může naše vyšší já ujmout vedení.

Protože vím, že nejsem sama, která bojuje s psychickými následky způsobené touto dobou, přidávám sem svůj tip jak se vysvobodit z vlastního vězení, jak si odlehčit a cítit se lépe:

Krok č. 1 Rozpustit svůj strach, úzkost nebo jakékoli jiné pocity, které nás omezují.

A jak? Vybrečet se – síla pláče se stále podceňuje, ale je to jedna z nejúčinnějších přirozených metod jak se uzdravit. Každá slza odplavuje nepotřebné, odplavuje to, co nás tíží. Též velmi pomáhá pohyb (například dlouhá procházka, běh nebo tanec). Mně se osvědčil spíše dynamičtější pohyb. V tomto případě bych řekla, že pomůže i zaměřit se na výkon, abychom se oprostili od myšlenek a zaplavily nás hormony štěstí. Můžeme se třeba i vyřvat (nejlépe z nějaké skály do nekonečného prostoru oblohy). Tímto se uvolníme ze sevření tlaku, které nám způsobují výše uvedené pocity. Uvolníme psychické i svalové napětí, vyčistíme si mysl a otevřeme si cestu k sobě.

Krok č. 2 Hledejme klid, pocit bezpečí a víru v život v našem nitru.

Zajděme do přírody a vnímejme ji kolem sebe. Vnímejme sami sebe, svůj dech, pohyb, tělo. Vnímejme zvuky přírody, zpěv ptáků, šumění listů a větru, zvuk vody. Buďme tady a teď. Už sama příroda nám navodí pocit klidu, pokud ji to umožníme. Pro lepší a hlubší spojení můžeme zavřít oči. Podívejme se do svého nitra. Tak se spojíme s přírodou, s životem a vesmírem. Doma se můžeme koncentrovat třeba na plamen svíčky, tak opět utišíme svou mysl a spojíme se sami se sebou. Pokud se nám to podaří, najdeme to, co právě nejvíce potřebujeme.

Není to tak, že po tomhle všem mám vyhráno. Samozřejmě ještě nějaké napětí cítím. Ale teď už o něm vím a vím jak s ním pracovat.

Nikdy dřív jsem o svobodě tolik nepřemýšlela tak, jako v těchto dnech a tak, jako po slovech mé maminky, jejíž rady si vždy beru k srdci. Maminky odpověď pravděpodobně byla bodem zlomu. Byla impulsem k tomu, abych samu sebe ochránila před sebezničením.

Mami, děkuji Ti.

A já doufám, že sdílením tohoto svého prožitku, posílám impuls k sebeochraně dál.

Budu moc ráda, pokud mi zanecháte nějakou reakci nebo komentář se svými zkušenostmi níže pod článkem. Pojďme se vzájemně inspirovat a dodávat si sílu v těchto nelehkých dnech.

S láskou v srdci,

Em

Článek Vnitřní a vnější svoboda se nejdříve objevil na Ema Horká.