dne 24. 4. 2023 začíná mé první Camino | svatojakubská cesta, portugalská trasa | ikdyž teoreticky začalo už dávno. Asi tak před dvěma lety. Ona stačí myšlenka, jen pomyšlení, že půjdete a už jste s duchem Camina spojeni.

jsem nervózní, ale taaak natěšená
zvědavá, jak to všechno zvládnu
adrenalin v žilách, že se to děje

Ten den vstávám brzy a jsem hrozně nervózní. Ještě si dobaluju nějaké věci. A i teď zpětně, když píšu tyto řádky, můžu potvrdit, že balení pro mě byla nejvíc stresující část z celého Camina nikdy jsem nechodila na túry, nevlastnila jsem žádné turistické vybavení, a ani se v tom nevyznala. Takže zjišťovat si, co potřebuji, a pak si vybírat z té široké nabídky produktů, pro mě bylo náročné a občas i otravné.

Dávám si do batohu poslední drobnosti, pobíhám po bytě, jídlo už si nestíhám připravit. Je to chaos děkuji mamce, že mi ještě to ráno vyzvedla balíček z lékárny a připravila mi svačinu

← nebojte, kočka zůstala doma

Z domova na letiště

Ráno prší a je chladno, takže si na sebe beru téměř všechno teplé oblečení, které si vezu s sebou. Taky mám radost, že můžu vyzkoušet mou novou pláštěnku na batoh.

Doma se se mnou loučí mamka a ségra. Mám pocit, že to nesou hůř jak já. Ale na mě to možná ještě padne.

Jedu v 8h ráno autobusem z Příbrami do Prahy. Na zastávku to mám pár minut, ale dnes jako kdyby to bylo půl hodiny. Tolik myšlenek a pocitů! Zanechávám za sebou dva nejmilejší členy rodiny. Už jen pár kroků a nebude cesty zpět. Mám všechno? Nezapomněla jsem něco? Fakt do toho jdu? Mám na to odvahu? Přes to všechno, co se odehrávalo v mé hlavě, na mě nejhlasitěji křičelo: ,,Jsi správně. Tohle teď potřebuješ nejvíc. Tady máš tu svoji sólo cestu, po které jsi tak toužila.“

V Praze se ke mně na část cesty připojuje i táta, aby se se mnou rozloučil. A pak už jedu doopravdy sama, ze Zličína, autobusem č.100 na letiště. Vzpomínám na svůj poslední let. Sice jsem taky letěla sama, ale na druhém konci na mě někdo čekal. Tentokrát na mě nikdo čekat nebude. Navíc netuším, kde další dny budu spát a co bude. Zarezervované ubytování mám jen na dnešek. Jistojistě mě čeká CESTA. Kudy? Kam? Půjdu s někým nebo sama? Seznámím se? Tolik otázek bez odpovědi.

Na letišti

Hned na letišti, při čekání na kontrolu, se se mnou seznamuje Luis, mexičan, který žije v Praze a právě letí na měsíc za rodinou. Je velmi přátelský a mile mi asistuje při kontrole. Předáváme si kontakt a domlouváme se na kafe, za měsíc, až oba přiletíme. A já mám takovou radost. To seznámení mi dodává odvahu. Camino začíná už na letišti!

Letím v 11:30 se společností EasyJet přímým spojem Praha – Lisabon. Mám pouze jedno malé a jedno velké příruční zavazadlo. Vše mi prošlo bez problémů, spínací špendlíky i nůžtičky na nehty

Letadlo se mi zdálo dost křehké ale většinu času jsem prospala, takže to bylo ok. Přistávání na letišti v Lisabonu se pro mě stalo jedním z nejsilnějších okamžiků mé cesty. Klesání letadla jsem vnímala každou buňkou. Srdce mi zběsile tlouklo, a když se kola dotkla země a celé letadlo se roztleskalo, konečně jsem povolila a pustila slzy. Usmívala jsem se, byla jsem na sebe pyšná, že si plním sen, který dva roky visel na nástěnce přání. TAK JSEM TADY, na území Portugalska, v Lisabonu, kam jsem se vždycky chtěla podívat. A odtud půjdu svou svatojakubskou cestu. Pouť do Santiaga de Compostela.

První trápení

Po přistání jsem zjistila, že mi nefunguje internet v mobilu. Hmm, tak to je skvělý. Ještě jsem nevylezla ani z letiště a už mám trable Půl hodiny jsem to řešila s operátorem. Naštěstí se problém vyřešil a já se mohla vydat k ubytování. Na info stánku jsem dostala mapu a radu, kudy se dostanu k hostelu pomocí MHD.

Lisabonské metro

Hned u letiště je konečná stanice červené linky – Aeroporto. Nemusela jsem přestupovat, takže metro jsem zvládla v pohodě. Vystoupila jsem na stanici Alameda, odkud mi měl jet autobus. No, a s tím už to bylo horší. Věděla jsem číslo autobusu, ale vůbec jsem netušila kde na autobus nastoupit. Místní neuměli téměř vůbec anglicky. Po 15 minutách tápání jsem přebíhala širokou silnici plnou aut a jen tak tak stihla svůj spoj.

ok, ale vůbec nevím kde mám vystoupit!! v autobuse není žádné značení ani hlášení zastávek. Jedu, jedu, jedu, … už dost dlouho. Zkouším se nějak zorientovat s mapami v mobilu a polohovými službami. Je to těžký, nevidím názvy ulic a autobus je rychlejší než moje čtení v mapě. Zjišťuji, že jsem někde úplně mimo. Musím co nejdřív vystoupit. Ale autobus, teď, jak naschvál, nezastavuje na žádné zastávce a jede pořád dál. lituji, že jsem si radši nezaplatila taxi.

Katedrála Sé

Nakonec vystupuji. Nejblíž to mám ke katedrále Sé, kde si chci koupit poutnický průkaz*. Sice jsem se nejdřív chtěla ubytovat a pak si jít prohlédnout město, ale musím stihnout otevřenou katedrálu a ubytovat se do 19h. Mám na to asi 1,5h. Ke katedrále to mám 30 min, a do ubytování pak dalších 30 min. Takže akorát času.

*poutnický průkaz (kredenciál)

do tohoto průkazu je potřeba sbírat minimálně 2 razítka denně, abyste měli právo využít poutnickou ubytovnu. Ty jsou většinou znatelně levnější (7-15€) než hostely (20-25€).

Lisabonská ulička

Je mi vedro, jsem stále oblečená do legín. Je asi 25°C. Proč mě nenapadlo se na letišti převléknout do letního, to nevím. Pospíchám, je tu milion úzkých uliček, které znemožňují najít tu správnou cestu hned napoprvé. A k tomu takové strmé krpály! S časem to mám jen tak tak. … no … a později zjišťuji, že se mi nepřeřídil čas.

Ubytování v Lisabonu

Ubytování jsem na adrese nemohla najít. Pomohl mi místní děda. Byl to opravdu obyčejný hostel, venku žádná cedule, a vchod měl tak uzoučký dveře, že jsem je prostě neviděla

Jsem ubytovaná v hostelu Auristela, v místnosti se 4 palandami, s dalšími 7 lidmi: 1 starší paní a 6 mladých mužů. Jedna sprcha a jedno wc. Hm, to bude sranda Jsem vyřízená, a když jsem viděla ty krpály a nekonečně uliček, nebyla jsem si jistá, jestli se chci do centra znovu vydávat.

Nakonec jsem šla, protože jsem si chtěla předem zjistit cestu na metro, abych další den nezabloudila. Alespoň malinko jsem si prohlídla město, koupila si 2 banány k snídani a dala si večeři. Jídlo bylo, bohužel, spíš hnusné, než dobré. A tak jsem byla ráda, že si s sebou táhnu téměř jednokilový protein :-D. Jak jsem se na Lisabon těšila, moc velký dojem to město na mě neudělalo. Ale dám tomu ještě šanci. Přece jenom tu nejsem jako turistka, ale jako poutnice.

Nikdy nejsme sami

Když jsem se procházela městem, bylo mi trochu smutno, že jsem tu sama. Pak jsem se otočila, abych se pokochala výhledem a viděla svůj stín. Jako kdyby na mě ten stín promluvil a řekl: ,,Nejsi tu sama Emi, jsem tu s tebou já.“

Hlavou mi prolítlo, že má pravdu. Nejsem tu sama. Jsem tu se vším, co žije uvnitř mě. Uff, a že toho je. A teď budu mít čas se na to všechno podívat a zjistit, co to ´všechno´ vlastně je. Silně jsem cítila, že jsem přesně tam, kde mám teď být. A že tuhle cestu potřebuji.

Večer si ještě rezervuji ubytování na zítra. Jsem vděčná, že jsem si sbalila masku na spaní a kvalitní špunty do uší. (Jestli se chystáte na svatojakubskou cestu, tyhle dvě věci vám nesmí chybět!)

V klidu usínám, jsem připravená. ♡

Článek Svatojakubská cesta z Lisabonu – DEN 0 se nejdříve objevil na Ema Horká.